Druskiniskai
Naše první destinace v Litvě, sice menší město (12055 obyvatel), ale o to kouzelnější...
Příjezd do Litvy byl po velice hrbolaté polní cestě. Jak jsme později zjistili je to místní standard pro mnoho, zvlášť odlehlejších, destinací. Ale že i hraniční "přechod" bude po takové polňačce nás teda překvapil. Docela jsme znejistěli a museli zkontrolovat, že opravdu jedeme dobře. Čas se nám posunul oproti našemu o jednu hodinu dopředu. Časová zóna je tu EET/EEST neboli východoevropský (letní) čas.
Počasí nám zatím přeje a sou tu 30ky. Trochu jsme doufali, že bude chladněji, když už jedem na sever. Po příjezdu do města, ubytování v hotelu (De Lita) a vyrazili do muzeí, které jsme ještě ten samý den chtěli stihnout.
První destinací bylo venkovní muzeum dřevených soch (Antano Česnulio Skulptūrų Ir Poilsio Parkas). Jistý pán, Antanas Česnulis, tu od roku 1977 tvoří dřevěné sochy a stavby. Je tu třeba maják, který slouží také jako výstava dalších jeho soch, v lese schovaná zed Muži smutku, různé výjevy z venkova. Některé sochy spustí i nějakou lidovou píseň, pokud kolem projdete. Uprostřed výstavy je jezírko s další místní specialitou: vysokým hnízdem pro čápy. Cestou jsme jich potkávali opravdu spoustu. Celé je to velice úchvatné místo a stálo určitě za návštěvu.
Další, neméně zajímavá, expozice je "Grūto Parkas". Je to opět venkovní expozice, která si klade za cíl návštěvníkům ukázat sovětskou ideologii, která tu místní po mnoho desetiletí potlačovala a zraňovala. A je to teda zážitek. Mají tu snad opravdu vše: sochy Lenina, Stalina, dům kultury s promítačkou, stolkem na projevy, zeď s obrazy. Propaganda ve své vší kráse, která nám není bohužel cizí. V té době (1940-1941 a 1944-1991) se Litva jmenovala LTSR - Litevská sovětská socialistická republika.
Snídaně na hotelu byla bufetovým způsobem s vcelku klasickou nabídkou. Ale nějaké místní specialitky tam přeci jen měli. Kroupy, osmažené tvarohové placičky, ryby na kyselo tu byly taky velmi často. Vajíčka nás nikde v Pobaltí nezaujala, dělají tu nějaký nákyp, který zapečou a pak rozkrájí. Ale zase tu vcelku běžně mívají palačinky nebo lívance. A k radosti dětí i nutelu na ně.
Plán dne bylo navštívit místní aqupark, který ovšem otevíral až ve 12:00. Naštěstí u hotelu byl park (K. Dineikos sveikatingumo parkas), tak jsme si to čekání zkrátili jeho navštěvou. V parku mají plachtou zastřešenou část s pódiem. Zajimavé je jak plachtou prorůstájí stromy. Nepokáceli stromy, aby uvolnili místo pódiu, ale zakomponovali je do něj. Děti si v parku zablbly na hřišti a mohli jsme vyrazit do aquaparku. Ve vodě bylo fajn, atrakcí tam měli tak akorát. Vyzkoušel jsem si i saunový svět, který tam byl (19 různých místností, včetně vychlazené místnosti s ledem).
U aquaparku jsme si všimli, že jezdí lanovka. Byla to vcelku pěkná vyhlídková trasa, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Opět žádná fronta, jeli jsme v podstatě hned co dojela lanovka. Lanovka spojuje část města s místní "Snow Arena". U této arény se ale nacházelo něco co nadchnulo Kubíka: motokáry! Děti si zazávodili (Anička instrukcím v angličtině už rozuměla, Kubovi jsme přeložili). Kubu to nadchlo velice.
Druskininkai nás opravdu nadchlo. Malé lázeňské městečko, ale plné zážitků.
